Všechno začalo tím,že jsme s kamarádkou Šárkou ještě v pátek nevěděly,zda vůbec odjedeme.Její auto bylo ještě ráno v servisu a po jeho vyzvednutí okolo poledne nemělo ale vůbec dobrý zvuk motoru.Šárka přemýšlela,že by si tedy půjčila auto od své kamarádky,ale tam jsou sice místa pro psy,jenže ne pro 4 lidi. Nakonec auto ještě zkontroloval Šárky manžel,že to pojede. Šárina naložila mě s Pikolíkem,kousek od nás v Praze ještě slečnu s pinčem a jelo se do Znojma ještě pro Evu s kerrýkem.

Eva byla již značně vymrzlá, čekala na nás chudák na nádraží asi 4 hodiny(jel jí vlak z domova brzo),musela vést hovory s místními nádražními bezdomovci, kteří ji zřejmě považovali za velice nadějný přírůstek(pohledný),protože na sebe při čekání navlékla snad veškeré svršky,co našla.

Když už jsme byly ve Znojmě,Eva naložená,tak Šárka zjistila,že nemá doklady od svých psů(očkovák). No,vracet se nemůžem,budeme muset projet. Naštěstí nikdo,vůbec nikdo na žádných hranicích nekontroloval psy,takže jsme tenhle problém jako jediný přešli bez „ztráty kytičky“.

To nejhorší na nás totiž ještě čekalo. Asi 50 km za Vídní začalo docela nenápadně poeticky posněžávat,posněžávalo víc a víc,poetika mizela a stala se z ní sněhová vánice a posléze bouře. Na jednom moooc krásném,úplně namrzlém a zasněženém mostě v Alpách jsme cítily velký smyk a už jsme stáli na dálnici v protisměru, Šárka ještě trochu zmanévrovala auto ke svodidlům a dál ani ťuk. Tak jsme tam stály a modlili se,aby do nás netrefilo smykem další auto,protože by jsme jen padaly z mostu asi 100 metrů dolů.Někteří „borci“ se ještě usilovně snažily vyjet,ale skončily většinou o pár metrů před námi. V duchu(i nahlas) jsme se loučily se sobotní výstavou, protože se nebylo jak z toho dostat ven. Ale za chvíli dorazila policie,po ní po chvíli rakouští(musím podotknout,že velice milí a ochotní) hasiči,naložili nás na takovou lištu a odtáhli na nejbližší záchytné parkoviště,se slovy,ze musí ještě dopředu,že je tam kalamita a moc bouraček a že se pak pro nás vrátí.(dostali flašku-malou-slivovice,kterou jsem vezla,že si pak s holkama po výstavě v sobotu dáme-jak se teď hodila jako úplatek!).S přáním dobré noci se ještě ujistili,jestli máme deky a jídlo a odjeli.Tím nás ještě utvrdili,že zde budeme nocovat. Vylezly jsme na chvíli ven(sníh byl k velké radosti všech psů) a zjistily,ze během cca půl hodiny napadlo 40 cm(měli jsme po kolena) a stále padá,fouká strašný vítr. Kolem nás sice jeli 2 sypači,ale pokud to neodpluží nemáme šanci. Taky nám došlo,že asi odpluží dálnici,ale to naše odpočívadlo ne,takže se vyhrabem s naším náhonem na zadek a tranzitem- pokud hasiči na nás zapomenou,- asi až ráno. Výstavě jsme dali sbohem a uložili se spát,motor běžel,jinak bychom zmrzly. Asi po hodině jsme zahlédli“ lunapark-majáky“-hurá nezapomněli!!! Zase nás táhli(musím podotknout,že k dost velkému vzteku okolo stojících aut-my jeli,oni ne),tentokrát k benzínce. Tam jsme zaplatili 100 Eu za odtah(ale to jsme ještě měli za slivovici slevu,jinak by prý to bylo 200 Eu. Ale my jsme byly vděčné opravdu za jakoukoliv pomoc,rády jsme zaplatily.

Chvíli na to,(už byly 2 v noci) jely pluhy. Bylo to fakt těžké rozhodnutí-jet a třeba zase za chvíli nový odtah,nebo zůstat a jet až ráno a prošvihnout výstavu. Zvolila se varianta A- jelo se. Sice to klouzalo,ale dalo se.Šárka je dobrá řidička,musím jí ještě poděkovat,nebýt jí,byly by jsme určitě někde ve škarpě. Sníh byl ještě tak v úseku 10 km,pak již zcela suché silnice-prostě pech!! Do Zagrebu jsme dojely jen tak tak ráno,spát se moc už nedalo.

Takže se z nás 4 staly sobotní mátohy,ani make –up to moc nezachránil.... CC šli do kruhu až pozdě,kolem 1 odpol .Šárka si odvystavovala ještě v klidu Bostona,pak jsme naleštily Pikošáka, Chillinu-a v tom Šárka povídá“ No to je v háji,toho italského tříletého psa(Evropská výstava 2 místo),vystavuje profesionální handler(vodič)!!“ Sice mám už něco za sebou,ale v tomhle případě jsem velice ráda Píka svěřila Šárce. Nastoupili,já mu zatím ukazovala jeho oblíbeného pískáčka Coca-colu(byla ve mě jen malá dušička byl ve třídě otevřené a je mu přeci jen 15 měsíců,i když uvnitř tušíte,že na to má aby ho porazil) a PÍKOŠU HO PORAZIL!!!!!,dostal CAC,CACIB. To,co se dělo potom,na to jsme obě jen zírali-Ital šel řvát na rozhodčího,že špatně posuzuje,že to není legulérní postup nejdřív běhat a pak stát(byl velice naštvaný,že prohrál a nedostane od majitele zaplaceno).Dopadlo to tak ,že ho rozhodčí namístě diskvalifikoval a bylo po srandě. Byla jsem šťastná jak blecha. Chillina dostala taky CAC,CACIB,a ještě BOB-což jí moc přeji,jednak je to ségra naší Chíchy a za druhé je fakt moc pěkná.

V podvečer od 19 hod. měla mít Šarka klubovku Bostonů. V klidu si sedíme u bufetu,bylo 17 hod,jíme chorvatskou housku,z nevyspání obě už tupě zíráme.Šárka,že si odskočí.Za chvíli přiletěla,že jsou Bostoni v kruhu!! Letěli jsme tam,stihla to tak tak. Prostě si Chorvati přesunuli čas výstavy,v klidu a pohodě.Takže další stres.

Ještě večer se Šárka musela dohadovat kvůli mé přihlášce na neděli,která jim údajně nepřišla,já měla naštěstí okopírovaný e-mail,kterým jsem se přihlašovala a uhádala to.

Noc v autě nic moc,Pikošovi nějak nebylo ok,pořád se klepal,Šárce taky ne- dali si totiž spolu dohromady nějaký salát Kemping, takže já hlídala Píkoše a chodila s nim venčit(měl rychlý krok) a Šárka se každou chvíli budila,bylo jí těžko. Takže vizuálně jsme obě vypadaly ještě lépe než v sobotu.

Neděle byla slunečná,říkaly jsme si konečně snad klid. Omyl. CC vystavovali po Dobrmanech,kterých bylo 24. Šárka si šla vystavit dolů do přízemí Bostona, kteří byli po 12 mopsech a měla u sebe jak čísla, tak katalog ,že to stihne bez potíží. Tak jsem připravila oba CC, sedím v klidu a najednou koukám, v kruhu je dobrman fena s číslem 356. Říkám si: to jde nějak rychle! Podívám se na rozpis na sloupu a polil mě studený pot- ještě 2 feny a jdu do kruhu. Co teď? Vrazila jsem oba caňáky mé sousedce chorvatce,co měla berňáka,že musím nutně pryč. Doslova jsem se prodírala mezi davem, jen sakra rychle. Dole Šárka nikde ,hledejte někoho mezi 500 lidmi a psi. Na jedné výstavní kleci ležel katalog, já neomaleně se slovy pardon jsem ho drapla ,rychle hledala rozmístění kruhů. Kruh č. 18, teď ho co nejrychleji najít. Nalezeno, kde je Šárka-tady-rychle dej mi čísla, ta samozřejmě-co je? Já jí ríkám: nestihneš to! Letěla jsem nahoru, prodírala jsem se davem dog (doufám,že mě žádná nesejme), doběhla jsem a ta hodná chorvatka povídá : už máte jít do kruhu ! Plácla jsem na sebe číslo, Pik neměl na sobě ani výstavní vodítko a já opět prskla Chillinu té hodné paní se slovy please a mastila jsem do kruhu. Jaké bylo moje překvapení, že jsem opět s oním Italem, který měl být ve třídě otevřené a já v mezitřídě. Prostě nás spojili! V duchu jsem se Pikovi omlouvala za to, že jsem tam za negramota na normálním vodítku a že mu to možná zkazím. Nezkazila ,opět jsme ho porazili a dostili CAC!! Tentokrát nám však Ital i pogratuloval.

Vycházíme z kruhu, a vidím Šárku, jak běží ,Bostonek jí zadkem vlaje v podpaží. Akorát si lípla číslo a letěla znovu s Pikem do kruhu. Proti Pikovi nastoupil Chorvatský šampion, pes s naprosto chybnou hlavou, divergujícími liniemi(což je vylučující vada) a výškou dogy (a který den předtím ač vystavován také ve třídě šampiónů dostal známku velmi dobrá-naprosto zaslouženě) tak CACIB dostal on, Pik r.CACIB . Pan rozhodčí to Šárce odůvodnil slovy, že má krátký nos! Pik, který má naprosto ideální poměr nosu k lebce!!!! a velice slušnou hlavu CC a o tenhle poměr se snaží každý chovatel CC ho vypěstovat!!!!!

Bohužel, ne každý rozhodčí zná dobře plemeno, které posuzuje a já také nikdy nic nenamítám, když mě porazí pes, který je doopravdy lepší .Ale tohle je nespravedlivé a člověk se s tím moc nechce smířit. Ale je to tak v kruhu má pravdu vždy pan rozhodčí. Jenomže tohle je také jedna z příčin, proč některá CC vůbec nevypadají jako CC. Inzerují se rodiče šampioni (viz tenhle pes,který je šampion), ale v konkurenci by tenhle pes v Itálii dostal s odřenýma ušima dobrou, a nikdo by ho do chovu nepoužil. Zde v Chorvatsku je hvězda a bude dál šířit naprosto chybný typ CC a bude místní rozhodčí utvrzovat v tom,že je excelentní, což je malér nejen u nich,ale bohužel i v ČR. Protože od zákazu kupírování se až na pár světlých vyjímek-většinou potomci Jonese) v kruzích vystavují a tituly dostávají jedinci podprůměrných kvalit, z čehož mám obavy,že nepřinesou žádný užitek k rozvoji tohoto krásného plemene.

Alespoň , že reputaci napravila Chilla, protože rozhodčímu začalo být divné, že již druhý pes ve stejném typu s „kratším nosem“ navíc taky ve třídě šampionů....(jestli ten jejich fakt nebude nějaký vadný) a dostala BOB.

Z výstavní haly musíte doslova utéct (nepouští ven,až po finále) a jely jsme domů. Kritický úsek Alp jsme zdolali bez obtíží za světla, projeli české hranice a oddechly si. No, ale jak jsme zjistily chvíli potom, moc brzo. Ve Znojmě začalo opět sněžit a my holky opět cítili pod koly smyky, jely jsme do Jihlavy asi 20 za hodinu, sledovaly s vypětím všech sil sněhové jazyky na silnici a plazící se sníh z polí. Jihlava jakoby se místo přibližování stále vzdalovala.. Konečně Jihlava,konečně dálnice a konečně domov.Prostě výlet doslova za všechny prachy.

Výstava Como-Erba Itálie prosinec O3

Moc jsme se chtěli podívat na caníky v Itálii, a proto jsme vyjeli na dvoudenní výstavu psů-jeden den klubová,druhý mezinárodní.Jeli jsme ve složení:4 lidi(Šárka, já,můj muž Zdeněk coby řidič a Jana) + 5 psů( Chicora,Ozzy,Jones,Chilli a jedno mimino).Všichni naši miláčci byli v nákladním prostoru(až na naší Chíchu,která se nacpala na zem hned dopředu k řadící páce a tím znemožňovala prakticky celou cestu řazení-ale byla u paničky,a naprosto spokojená a taky ovšem naprosto skroucená,což jí evidentně nevzrušovalo)
Zbytek psů se choval naprosto slušně i když tam byli i dospělí psy,kteří by se mohli pěkně pomuchlat,ale jsou slušně vychovaní a tak se v mezích celkem respektují.Nejlépe to pojal Ozzin, který se rozhodl, že mu ani kousek cesty za naše státní hranice nesmí ujít(ještě nikdy přece v zahraničí nebyl) a celých 12 hodin jízdy si nelehl-SEDĚL!
Úsek ,kterého jsme se nejvíce báli a to hranice s Německem,jsme projeli naprosto bez problémů,jen na odmávnutí celníků. To jsme si oddechli,vždyť všude píší,jaké dělají němci na hranicích problémy s transportem psů přes jejich území.
Cesta byla v pohodě a tak jsme dorazili asi kolem 22 hod k príma paní Flóře,která chová asi milion psů a která nám všem připravila překvápko: senza italský salát, a potom těstoviny s omáčkou.
My jsme kolem půlnoci šli spát do auta(spát je ovšem slovo poněkud nadnesené) a Jana se Šárkou šli k Flóře na nocleh(opět spát je v uvozovkách). Asi kolem půl třetí ráno dorazila ještě Sandra z Německa a její přátelé, a v 5 ráno jsme vyráželi všichni společně na cestu, která měla ještě do Erby cca 300 km.Z toho vidíte, jak jsme se všichni vyspali do růžova, zvláště my „holky“ jsme to doháněly silně make-upem. Naštěstí Sandra už na místním výstavišti byla, tak jsme dorazili bez problémů na místo.Šárka nás šla zapsat ,musela se tam ovšem ještě dohadovat(a to přímo s ředitelem výstavy),že už máme zaplaceno-chtěli po ní asi o 80 euro navíc,že nejsme členy jejich zastřešující organizace SACC. Naštěstí v tom umí Šárka už chodit a tak to doslova uhádala,protože v propozicích na výstavu nic takového nebylo a navíc obrovská jazyková bariéra(já se svou hodně slabou němčinou a pár hodinami angličtiny-i když na ní stále pracuji, nevím,nevím)
Pak konečně začala výstava a s ní další překvápko: nikdo nesmí z haly ven,než úplně skončí celá výstava. Zdůrazňuji NIKDO tudíž ani psy! Pro ně tam byly jakési kočičí záchody(bedna s pilinami),což byl šok jak pro nás, tak hlavně pro naše miláčky. Po mnoho marných pokusech je přimět k vyvenčení do této hrůzy(kdy po vstupu do bedýnky následoval prudký výskok,zhnusené otřepání všech čtyřech tlap a pohled: Jsi normální? Do toho? Nikdy!!)jsme jako správní češi našli vždy skulinu,když ochranka obrátila svůj zrak jinam a vyrazili bočními dveřmi ven,rychle psy vyvenčit a poté , když už jsme byli lapeni(což bylo pokaždé-jsou tam zdatní členové ochranky,)dělat,že ale VŮBEC nerozumíme. Pokaždé nám to vyšlo!
Jsou důkladní proto, že když chcete předčasně opustit výstavu,musíte zaplatit za každého psa 30 euro! A výstava končí někdy kolem 17 odpoledne, proto vzkazuji všem:važte si zatraceně poměrů na tuzemských výstavách,mám srovnání,vím,co mluvím!Na našich výstavištích se máme božsky! U nás se vám nastane, že kličkujete mezi výkaly v hale, které nikdo neuklízí a všem je to úplně jedno(viz moje zkušenosti Chorvatsko, Itálie).Jen jedno se mi opravdu líbí-výstavní kotce podél kruhů,to nám tady schází, je to moc praktické, když se potřebujete třeba jen najíst,nebo se vzdálit.
Pak přišlo na řadu vystavování. Je fakt, že jsme ani nepočítali s nějakým slušným umístěním(přeci jen země původu a obrovská konkurence 8O psů), ale všichni jsme uspěli: Chicory výborná 2, Chilli výborná 2., Jones výborná 2,Ozzi výborná 1. Musím přiznat, že kdybychom byli Italové, každý z našich psů by si odnášel titul. Posuzování probíhalo moc podivně,vždy vyhrála doslova obluda(která ovšem byla v majetku či příbuzenstvu předsedy klubu caníků,nebo mocného italského chovatele,který momentálně vládne chovu). Není to jen můj,či Šárky pohled,mluvili jsme tam se spoustou italských rozhodčí na caníky a všichni nám to potvrdili. Hlavní je,že nám slíbili, že se budou snažit s tím něco dělat,protože takhle se dostávají na špici v chovu zvířata, která zcela vůbec neodpovídají standartu-hlavně, že si rozhodčí nerozhází vlivného pana majitele-možná potomka nějakého mafiána,co já vím?
Tak v tomhle je čeká velice nesnadný úkol, jinak se jim tam chov úplně položí. Je tam(alespoň co jsme viděli) jen velmi málo jedinců špičkových kvalit,troufám si tvrdit, že je v Čechách víc hezkých psů než v zemi původu! O tom svědčí i to, že naši psy byli v neustálém obležení obdivovatelů(s údivem,že jsme z Čech) a na jejich psy se nikdo skoro ani nepodíval a Šárka má několik záznamů na štěňata, která půjdou zpět do Itálie!
Všichni i diváci kolem kruhu z toho byli rozčarováni, a v podstatě u každého našeho psa, který odcházel z kruhu tleskali. Nikoliv vítězi, ale našim psům,což nás všechny potěšilo, že viděli,že to není v pořádku. Nechci však, aby to vyznělo negativně,naopak ! Jsem moc pyšná na svou Chíchu, že se neztratila ani v zemi původu a dostala výbornou s pořadím ,a jsem moc ráda,že jsem celou tu italskou“mašinérii“ zažila na vlastní kůži a vřele to doporučuji všem: jeďte si porovnat své miláčky ven,iluze o tom, že tam mají nádherné psy je jen tehdy, dokud se o tom nepřesvědčíte na vlastní oči.
A pokud se vám tam podaří obstát,tak že dostanete známku výborná(jako nám všem) vězte,že máte opravdu špičkové zvíře,které hrdě(ač je z Čech) obstálo v konkurenci psů v zemi původu. A také na tom mají určitě velkou zásluhu naši skutečně dobří chovatelé(nechci jmenovat,abych nedělala neklamu -je jich pár-ale dobrých),kteří vybírají do svých chovů kvalitní jedince(v povaze i v typu).
Není umění rozmnožit, ale skutečně a důsledně selektovat jedince , kteří do chovu nepatří! Jestli se toho nebudeme držet, a budeme stále jen množit(hlavně, že se to prodá), pak skončíme jako Italové, kteří musí kvalitního psa hledat pomalu lupou.

Ahoj
Pavla a Čikora

Jak se k nám dostali vlastně CC