narozen 12.8.2003

9.VÝBORNÝ 1 ,CWC, NEJLEPŠÍ PES Výstava Šampiónů-" CHAMPION´S SHOW" 27.2.2005, Polsko,Leszno
10.VÝBORNÝ 1 ,CAC,r.CACIB, 10.4.2005 MVP RAKOUSKO, Wieselburg
11.VÝBORNÝ 1 ,CWC, 3.5.2005 NVP POLSKO, Bydgoszcz
12.VÝBORNÝ 1 ,CAC,r.CACIB 14.5.2005 MVP MAĎARSKO, SZILVÁSVÁRAD
13.VÝBORNÝ 1 ,CAC,CACIB 15.5.2005 MVP MAĎARSKO, SZILVÁSVÁRAD 14.VÝBORNÝ 1 ,CAC 5.6.2005 EURODOGSHOW TULLN, Rakousko-mezitřída(v konkurenci 10 psů)
15.VÝBORNÝ 1 ,CAC,CACIB,BOB 23.7.2005 CETINJE, Montenegro-mezitřída
16.VÝBORNÝ 1 ,CAC, BOB 24.7.2005 DANILOVGRAD, Srbia-Montenegro mezitřída
17.VÝBORNÝ 1 ,CAC, BOB 24.7.2005 NIKŠIC-mezitřída
24.7.2005. Pikoš se pyšní svým 1. titulem : CHAMPION MONTENEGRO A SRBIA
18.Výborný 1,CAC, r.CACIB 28.8.2005Innsbruck-Rakousko,tř.otevřená
19. 18.9.2005 Peek vybojoval prestižní titul Klubový šampion"
20. 18.9.2005 -2. místo na TOP CANE CORSO roku 2004
21. 2.10.2005 Výborný 1, CACA,CACIB, BOB Rakousko MVP TULLN

Výstava-Zagreb listopad 2005

Zagreb 26.-27.11. 2005
Je to už téměř je pravidlem, lákadlo výstav je pro nás nepřemožitelné. Dvoudennka v Zágrebu byla jasná. Večer před odjezdem jsem měla několik sms, že je v Chorvatsku sněhová bouře,můj častý parťák na poli výstav Lenka s Peekovým bráchou Peetem volala hned v zápětí,že to nevypadá ok. No,uvidíme.
Můj suprový manžel se uvolil nás opět odvézt. Rozhodli jsme se,že vyrazíme v pátek hned ráno za světla, je to 700 km, přes den by to mohlo být sjízdnější,schůdnější, nemusí tolik mrznout. Manžel odvezl v pátek ráno malou do školy, stavil se u kamarádky u nás v obchodě pro zásoby:1 celou přepravku rohlíků,klobásy,salámy,sýry,paštiky a jiné pochutiny a asi milon dek a spacáků. Okolo 9 jsme naložili Lenku, Píta,včetně jejich pochutin a jelo se.
Už doma u Lenky drobně sněžilo, zůstávalo to na silnici, ale ok. Cestou na Tábor první problém-zamrzly nám odstřikovače. Dokoupili jsme nemrzku (a bagety a čokolády), Zdenda profukoval hadičky(chuť vody do odstřikovačů prý nic moc) a po půl hodině se jelo dál. Hranice- paráda,cesta dál taky super. Až na Slovinsko Chorvatských hranicích strašná fronta kamionů, zácpa-větší zdržení.
Do Zágrebu jsme dojeli asi v 7 večer, jenže jsme nějak netrefili sjezd z dálnice. Trochu jsme bloudili městem-směr jsme měli dobrý, ale raději jsme se zeptali tamního taxikáře,kde je výstaviště. Ochotný nebyl. Řekl,že je to straaaaašně daleko,a že nás tam znaviguje, což jsme pochopitelně nechtěli zase my, cena za jeho služby byla 10 euro za pomoc. Tak jsme mu poděkovali , a jeli sami. Jeli a našli.
Zaparkovali jsme před výstavištěm, je tam slušný plácek. Zima byly pořádná(okolo nuly),ještě pak vyvenčit ty dva šašky a spát. Zdenda psí vždy vzadu s Pikošem (trošku tam táhne dveřmi, ale to se dá přežít), uprostřed Lenka s Pítem,(má hlavu na polstru a nohy jí visí ze sedačky),já na předních sedačkách(díru u řadící páky ucpáváme taškami a bundami,které se hned za pár hodin slehnou a spím zadkem v díře..) Ještě večer jsem si vzala „pro jistotu“ živočišné uhlí a Imodium na průjem, protože jsme toho tláskali cestou strašně moc a poloha auta u hlavního vjezdu-kdyby mě chytla s….a,tak tam není kam, k ránu je brána obléhaná vystavujícími , halu otvírají až v 8 ráno. Usnuli jsme nabalení,celkem zima nebyla.
Noc strašná,pořád jsme se budili. K ránu asi ve 3 začalo ne pršet, ale promiňte mi ten výstižný výraz-chcát. Neskutečné potoky vody.
Bylo asi 5 hodin,kdy jsem s hrůzou zjistila, že ale vůbec nemůžu dýchat, výdech jak pes na 3x, bylo mi strašně špatně, jazyk úplně suchý,hlava jak střep,oči nešly otevřít. První co mě napadlo,že by to Imodium-mám určitě zástavu střevní činnosti a umřu- v tomhle státě pomoc asi nebude. Pak druhá, ještě horší alternativa-ptačí chřipka. Média měla pravdu-tady v Chorvatsku je a já jí už za 4 čtyři hodiny pobytu dostala!! Musela jsem si sednout a napít se.
Zlepšení žádné, seděla jsem a dýchala, chvílemi se mi zdálo, že půjdu zvracet, ale venku děsný liják, budu –když vylezu úplně durch. Za chvíli jsem slyšela Lenku, jak něco huhlá, jako kdyby neměla jazyk…(nebo byla trochu postižená) Po chvíli mého hučení v hlavě jsem jí konečně rozuměla.
Povídá: „ Na mě něco asi leze,vůbec nemůžu mluvit,mám uplně suchej, tvrdej jazyk, nemůžu vůbec mluvit a nemůžu dýchat. Asi mám ptačí chřipku!“
Tak jsme se tam ještě chvíli bavily o společných příznacích chřipky. Až po jaké době jsme si uvědomily, že i psi se dusí. Zdenek ne , ten spal jak špalek (že ho to nenakazilo..??). Nelepšilo se to, ale otevřeme si trochu okno.
A ejhle,ono to dušení přešlo!!!!! My blbky jsme se normálně dusily, měly jsme totálně vydýcháno a jak bylo venku mokro-i hodně v autě,tak stoupla šíleně vlhkost a my byly jak v pralese!!!! Aspoň víme,jak se cítí astmatik,když se dusí. Chřipka se nekonala,střevní zástava taky ne. Zdenek se nedusil,táhlo mu dveřmi.
Bylo 6 ráno a my s otevřeným oknem usnuly jak dřeva. Ráno jsme se tomu tak řehtaly-dusit se dobrovolně,to se určitě jen tak nikomu běžně nestane.!!!
Pořád strašně pršelo,kluci nacucaní jak houby,my jak dvě zmoklé slepice u kruhu.Žádný účes, splihlé vlasy, mokré kalhoty, boty.
Pan rozhodčí z Rakouska-Reisinger.
Nejdřív šel Peet. Dohady Lenky s Panem rozhodčím o třídě ve které Peet je. Nakonec mávl rukou a posoudil ho.-Výborný bez titulu.
Pak já s Peekem v šampionech a proti nám pes 74 cm v kohoutku,neschopný pohybu, hrbatý, zkroucený, nemocný-ale Šampion. Jediné,co měl v pořádku ,byla hlava, která byla uznávám, typická.
Finále-pan rozhodčí mi gratuluje a německy mi říká:“ krásný pes,výborná 2, jen je trochu malý,drobný…!!!“ Píkoš, který má standardní výšku 66 cm a je mohutný tak, že o jeho váze raději mlčím-protože by mi stejně nikdo nevěřil!!!!!!!!! Musela jsem se smát už v kruhu. No menší byl,oproti jeho soupeři tam byl cca 10 cm rozdíl, to ano.
Pes neschopný většího pohybu,vlekoucí své nohy za sebou vyhrál celou výstavu ve psech-i Cacib . Nádherná vizitka plemeni!!!Pak se nedivím,že se lidi ptají, jestli je to u tohohle plemene normální,že nechodí…..
Na tabuli výsledků psal jen zvířata s titulem,ostatní měli smůlu.Zvláštní postup.
Odpoledne jsme strávili celé v autě v autě-stále lilo. Kluky jen vyvenčit a zpět.
Pochopitelně nežrali-klasika-jen rohlíky a paštiky(Lenka už se nesmála naším 60 rohlíkům-jak se teď hodily..)
Ráno-stále lilo-vody po kotníky.
V hale okolo kruhu haló-lidi si tam čtou nahlas výsledky od pana rozhodčího Reisingera ze soboty.. Rakušáci si nechávají přeložit posudky z chorvatštiny a směsice angličtiny a němčiny to završuje.Posudky od všech možných moloss plemen-pán od super Argentin se řehtá-jak má jeho pes špatnou hlavu, až je rudý v obličeji-smějeme se s nimi, protože konkrétně tenhle pes je bombastický….
Neděli posuzoval Chorvat-myslím ,že celkem korektně.
Peet s Lenkou opět výborná,třída najednou nevadila. Já s Píkošem opět V2,res.CAC (Pes nechodič opět vyhrál-i Cacib-je zajímavé,že v jiných třídách nohy vadí,ale u Šampinů,že nechodí- nějak ne ??), ale já byla ráda: asi mi přes noc ten můj Pikoš vyrostl ,najednou to byl pes se správnou hlavou,mohutně rostlý a modelovaný s excelentním předhrudím.
To určitě bylo po těch 11 rohlíkách k večeři s paštikou Májkou-to je návod, jak za noc zvětšit a vykrmit psa.
Okolo 14 odpoledne jsme vyrazili domů-hranice volné,cesty suché –až doma- mlha jako blázen,skoro až do Prahy. Prostě naše výstavy vždy probíhají v tomto duchu-nic nejde normálně.
Už se s Lenkou chystáme na další výstavy, je sranda vidět, jak se Vám ten pes v posudcích mění rozhodčí od rozhodčího-jeden den je prcek, druhý den najednou už ne apod. Oni by měli znát standard jak to nejlépe jde, ale jejich rozhodnutí jsou mnohdy k smíchu.No, jsou to taky jen lidé……..

Výstava-Montenegro CUP- červenec 2005

Dlouho jsem váhala :jet na tuhle výstavu,nebo ne.
Nejdřív jsem souhlasila, protože možnost získání 3x CAC ve třech výstavách(v jednom víkendu) a následně i titul šampiona je jak lákavé,tak i vyjímečné. A i když je potřeba mít do této oblasti potvrzení o titru protilátek vztekliny (což naštěstí máme). Skoro všude musíte mít rok odestup od prvního do posledního čekatelského titulu, v některých zemích dokonce 4x.. Píkoš má rozjeto spousta šampionátů, které určitě dojede –všude mu schází jediný čekatel ,ale povinný časový odestup mi to nedovolí hned-většina na podzim nebo až příští jaro. A taky vzhledem ke kupírovaným uším nedostane nikdy českého.
Říkala jsem si-za zkoušku člověk nic nedá. Zavolala jsem Lence,jestli se nesveze s námi s Pítem( Pikošův vrhový brácha). Léńa souhlasila a zdánlivě nic nám nestálo v cestě.
Zdánlivě.
Asi 14 dní před odjezdem manžel hladil Pikoše a povídá:“od čeho je tak mokrej tady za uchem?“. Nebyl „mokrej“-doslova mu zpoza ucha a části tváře kapal hnis. Abych se mohla kouknout,musela jsem mu to prolít kysličníkem. Paráda-díra po rozškrábaném klíštěti strašně zhnisaná,otok jak blázen. Druhý den na veterinu, na seškraby- výsledek: stafylokok a zánět. Takže mastičky, vodičky a na týden antibiotika. Léčilo se to celkem rychle, jenže jak splaskával otok, a za částečného Pikošova přispění drápáním částečně padaly i chlupy. Ne moc,ale plná srst tam rozhodně nebyla-tak půlka z jeho původně huňaté,lesklé srsti. Taky Čikorína začala do toho hárat a on se pochopitelně „vážně zamiloval“ a skoro nežral, což mu taky nepřidalo na kráse. No super,co teď?
Jet, nejet a zkazit to Lence? Sice jsem ji zavolala, že vůbec nevím, jak to dopadne, ale v tu chvíli jsem neměla vůbec tušení jestli vyrazíme,nebo ne. Ale po léčbě to pěkně zaschlo, už to nebylo ani znát-takže cesta dlouhá 1700 km mohla začít.
Bylo to skvělé-jeli jsme sice na nějaké místo v Srbsku,ale nedošly mi žádné vstupní listy, na propozicích bylo pouze město u 1. výstavy v sobotu-jinak nic, a pouze místo jakési Glava Zete u 2. a 3.-které mělo být někde mezi pořádajícími městy Nikšic a Danilovgrad. Sice jsem žádala o potvrzení přihlašovacích emailů,ale přišlo pouze něco ve smyslu-ano došlo-podpis Mio.
Tohle jsem zkopírovala a to byly jediné doklady o účasti, co jsme sebou to ráno ve čtvrtek vezli.
Hranice a dálnice volné,cesta dobrá-tady v Čechách poměrně chladno,až ve Slovinsku se oteplovalo,jelo se celkem dobře-až na zaseklý tachometr,takže manžel do něj musel stále bouchat,aby spadl níž(nahoru šel,dolů už ne.) Kolem 23 hod jsme dojeli do Chorvatska skoro dolů,máme tam známou vesničku Drvenik, kde je místo na parkování u pláže a klid-málo turistů. Děsné vedro, skoro nikdo nespal,ani kluci psí. Lenka volila variantu venku ve spacáku,sice na vzduchu,ale mezi brouky a mravenci. Totálně nevyspalí jsme se v pátek ráno aspoň vykoupali v moři křišťálovém a průzračném a příjemně teplém. Pik a Pit z něj byli taky nadšení trochu tu vodu samozřejmě ochutnávali a pak měli lehce průjem. Jeli jsme dál-Bosna,znovu Chorvatsko pak už Srbsko.
Lenka měla naštěstí podle mapy spásný nápad,jeli jsme trajektem kousek za Bokou Kotorskou a vyhli jsme se odporným serpentinám. Trajekt byl fajn,kluci vylezli z aut…..My si neuvědomili,jak je ta plechová podlaha horká-oba si připálili svoje pánské nástroje-pik víc pit míň-ale oba tam měli puchýře.Ne velké poraňení,ale obě jsme si nadávaly,jak jsme pitomé. Černá Hora hranice:“Pasy a zelenou kartu!“ pasy byly- zelená karta taky-jenže loňská.Pasy zabaveny,dokud si nekoupite naši silniční známku. Super 20 euro v Pr…i.Pasy vydány jedeme dál. Nálada hustá (poněvadž to nebyl můj průšvih,ale mého manžela,který je skoro neomylný-teda jak si myslí on a protože asi ta letošní leží na lednici v poště a já si toho nevšimla….).
V Černé Hoře jsme mysleli,že se opět vykoupeme, ale nešlo to. Všude byly samé soukromé,nebo placené pláže s tisíci turisty a to na koupání se dvěma telaty není možné. Zkoušeli jsme alespoň nějaké jezero, řeku-nic špína, řasy.
Po marném hledání jsme se rozhodli alespoň dojet do místa 1.sobotní výstavy Cetinje. To už nás na cestě potkala jedna z mnoha šílených bouřek,které v tamních horách stojí opravdu za to. Taky nás předjela místní houkající sanitka(stará prastará rachotina osobního kdysi možná auta. Lenka to komentovala slovy: „Ježiší já tady nechci bejt nemocná!“ a všichni tři jsme na „to“ zírali s očima navrh hlavy. Na obhajobu tohoto vozidla musim říct,že do toho kopce statečně vyjelo a nerozpadlo se. Cetinje-vjíždíme do „města“ .
Na to,že se tu má konat mezinárodní výstava za nějakých 18 hodin-nikde nic. Projeli jsme „město“ nenašli NIC. Tak jsme se nějak instinktivně upíchli na parkoviště před menší hotel a naproti fotbalovému hřišti. Vypakovali jsme,nakrmili kluky(vyjímečně oba jedli až dost-na cestách je to div) a manžel už byl protivný,že jedem do takový kyselý p….e a nevíme kde to je…. Načež to začlo-nejdřív Lenka volala p. Miovi-že stojíme před hotelem ten a ten a kde že bude ta výstava. Jejich hovor skončil slovy několikrát haloo,haloo a bylo. Beznaděj stoupala. Za chvíli se u nás zastavil pán na mopedu: „Co to je za psy, Já mám Boxera-jo výstava ta bude zítra tady u hotelu v parku!!“ Ten výdech byl slyšet na míle daleko-jsme dobře!!!
Víte,jak si připadá běloch někde u zapomenutého kmene v Africe? Jako my v Cetinje.
Během snad čtvrt hodinky se na nás parkující u hotelu jezdilo koukat postupně snad celé město a co nás šokovalo nejvíc i děti věděli co máme za psy-Cane Corso. Místní děti u nás byli snad 4 hodiny a hráli si s Pikošem a Piťákem.
Noc začala dobře,do hotelu se sjelo asi tisíc lidí na nějakou oslavu ,lampa u které jsme parkovali svítila(intenzivně celou noc) a k našemu autu chodili místní čůrat-taky celou noc. A k ránu začalo pršet ,pršelo celé dopoledne. Čas vystavovat,čas platit za výstavu. V parku jsme se potkali s Českou výpravou, jeli karosou chudáci 24 hod. Za CC tam byla ještě p. Riedlová s Athosem(Max), jinak všechna možná plemena, nádherný Dobrman –urostlý,super.(ale kupírovaný,takže u nás ho neuvidíte)-ten pes neměl chybu.
Lilo. Výstava prý začne,až doprší. Lilo stále víc. Nakonec šílená průtrž a pořádná bouřka-v parku pod vzrostlými stromy-vysloveně bezpečné místo-nikde se nebylo možné schovat. Manžel běžel pro auto,alespoň tak se bylo možné schovat. Přestalo lít, v poledne začala výstava.. Jen zaplatit a vzít si čísla byl nadlidský úkol-totálně nás přehlíželi,brali pouze místní-snad hodinu-strašný!!!!(i když jsem mluvila rusky a rozumněli). Rozhodčí z Litvy,měla přehled věděla co posuzuje (na rozdíl od mnohých rozhodčích zemí českých) Přihlášeno bylo 9 CC.což je slušný počet na takovou zemi.
Pik vybojoval CAC, CACIB ,BOB,
Pit CAC.
Atos CAC,r CACIB
Finále o BIG, BIS probíhalo stylem-kdo sem vleze do kruhu tak z něj vybereme-byla jsem totálně v šoku. Vyhrál Srbský Rotvík-příšerně šmajdavé zvíře v pohybu. Po celou výstavu i přes nepřízeň počasí jsme měli auto v obležení obdivovatelů a místních chovatelů Molossů a CC.Po Lence chtěli,aby jim prodala Pitův výstavák.Takový tam nemají. Neprodala.
Po zkušenosti s hledáním toho správného výstaviště jsme chtěli jet za autobusem a výpravou, ale ani jejich řidič nevěděl,kde to je. Tak nic vyrážíme sami. Glava Zete,co to asi je??? Na jedné křižovatce cedule Hotel Glava Zete. No nic jedem po hlavní.
Cca 10 km za námi a nic.Otáčíme to,manžel se opět vzteká, že nevíme kde to je,teď se tady bude někde motat….. Tak u cedule zkouška-odbočujem do prava.,někam jedem… Na křižovatce Policejní mužík.“tam nesmíte,je už pozdě,průjezd jen do 17.00. Vysvětlování:“ale my musíme-Glava Zete!“ Policejní mužík se usmál:“Tak jeďte,je to ještě 20 km“. Super.
Vesničky,strašný binec všude,skládky,rozjeté zmije na silnici,ženy na kravách, chlapi na oslech,horko palmy,granátová jablka,fíky,kameny,hory,jejich „auta“ a do to náš rozbitý tachometr. Asi 20 km,asi 20 km-nikde žádná cedule-nic!!!
Pak přeci jen Glava Zete-ale v azbuce-Ještě že jí umím číst!!!!!!Teď to byla moje deviza. Hotelový komplex-tedy skoro spíš ubytovna.
Paráda-voda pro psy,hadice na pokropení. Mezitím dorazila i statečná česká výpravy našli taky.. Večer přišla ještě Eva od Kerrýka s dcerou Evičkou, popili jsme něco alkoholu a pivko a šlo se spát. Krásně jsme parkovali u lesa,kluci měli volno sice občas na sebe machrují,ale dá se to uhlídat. Spali podél auta,pak ale opět začalo pršet a pršelo zas až do 5 ráno,kdy nás vzbudila strašná rána-blesk uhodil kousek od nás,auto se zatřáslo a bylo po spaní. I lidi z ubytovny začali vylézat. Pršelo až do zahájení do 10.30. Pak trochu přestalo. Znovu fronta na čísla,znovu ignorace od místních.
2.výstava Rozhodčí Srb,strašné vedro,museli jsme běhat na plném slunci 6 koleček.. Pěkně si nás vychutnal. Lenku pořád nutil stavět Pita z kopce.
Pikoš opět CAC,BOB
Pit CAC.
Opět to samé zmatené finále,stejný vítěz-rotvík. Nervozita roste, déšt taky.
Přichází pán od Neapolů ,že Pikoše koupí,že má i CC ,a že Píkoš je „bomba pes“ za kolik? No není na prodej. „A proč ne ? Vše se dá koupit prodat-kolik“? Stejná odpověď. Neprodáme. Znechuceně odchází.
3.výstava v 17. hod. Lence tečou totálně nervy, já už jsem rezignovala-buď to vyjde nebo ne. Opět strašná bouřka-není se kam schovat. Pik obhájil třetího BOB, a Cac
Lenka CAC
Opět finále,opět Rotník.
Jsou šampioni-hurá povedlo se!!!!!Gratulujem Atosovi-taktéž splnil.
Ihned po finále odjíždíme zpět do Chorvatska do Drveniku, zase strašné horko 38 ve stínu, kluky jsme museli cestou chladit a polívat.Ráno na pláži málo lidí kluci ve vodě plavali a hlavně lemtali tu slanou vodu!!!! Odpoledne jim bylo strašně špatně-oba jako průtokové ohřívače-horem dolem. Kdyby nebyli černí museli být v tu chvíli úplně zelení. Ani neměli sílu na sebe machrovat. Leželi vedle sebe a střídavě odcházeli zvracet,nebo to druhé. Totální pročištění střev. Ráno v úterý jsme vyrazili k domovu s tím,že máme vše za sebou,kluci se zmátořili-byli sice o takové 3 kila lehčí(pikoš už to všechno dohnal a rád),ale nebyli už zelení. Pro jistotu už ráno k moři nešli-i když je to tam oba silně táhlo a lákalo.
Omyl.
Nejdřív jsem nemohla najít eura pečlivě uklizená v peněžence)-našla,ale muselo se zastavit. Potom nám ještě ve Slovinsku doslova bouchla guma na předku-já ji viděla jak bězí od auta kompletně celá pryč do polí-jeli jsme po rávku. Manžel dal rezervu, ale muselo se už jet hodně pomalu. A pak nám ještě v Paze zavřeli u Makra benzinku v noci před nosem,
a když jsme vysazovali Lenku doma a ona vzala do ruky Zpravodaj klubu,který ji ten den došel(a na kterém jsem celých 14 dní před odjezdem pracovala),zjistila jsem,že je v něm tolik chyb za které jsem sice nemohla já-ale grafička)-nicméně mi to pěkně rozhodilo náladu.
Ale Pik má první vyježděný šampionát(určitě ne poslední) a za to to stálo.
A závěrem-nikdy bych se nesmála tomu,kdo má takto vyjetý šampionát i z jiných zemí(rusko ap.)-protože nikdy nevíte,jaká se sejde konkurence(a tady byla slušná) a za ty útrapy cesty a počasí si to tady zaslouženě vyjezdil snad každý pes. Také to tam nedostal každý ,jak by se mohlo na pvní pohled zdát-minimálně půlka české výpravy odjízděla i s VD,takže to budou muset mnozí absolvovat znovu a zkusit dojet rozjetý šampionát. Upřímě-já už bych tam nikdy nejela(ani Lenka,obě máme při vzpomínkách na tu cestu a podmínky husinu), sice dostanete na hranicích povídání jak jsou tam příjemní a pohostinní lidé a je tam bezpečno-relativně-miny jsou stále ještě jako pozůstatky války skoro všude-nedoporučuje se scházet z hlavních cest a v Bosně se sem tam ještě střílí, milí lidé jsou ,ale pouze v oblasti turistických center, vnitrozemí je žalostně chudé a zničené,lidé udření z tvrdého života v horách,složité obživy.
Alespoň si pak člověk zatraceně začne vážit života doma a toho, co má. Přiznávám ,že já jela téměř na jistotu,protože Pik je pes,který má na to v tuhle chvíli ustát i silnou konkurenci(samozřejmě tomu nemusí být vždy a nemuselo to vyjít).
Taky už se těším na Pikošovi děti,měli jsme tu už pár psích nevěst,jestli bude předávat svoje kvality dál-bude to skvělé.